Nakladatelství mě odmítlo, ale já mermomocí chtěla vydat knihu před osmnáctými narozeninami, a tak jsem si řekla, že když ne oni, tak já! Rodiče nebyli proti a finančně mě podpořili, zbytek ale nechali na mě...

Chtěla jsem mít všechno pod kontrolou, chtěla jsem se na všem podílet a o všem rozhodovat, co se týkalo mé knihy. Ať už šlo o obálku, papír, textu... Musela jsem mít vždycky slovo v debatě, takže když grafik chtěl něco udělat proti mé vůli, musel mi to dostatečně ospravedlnit a přesvědčit mě. Nejsem tak tvrdohlavá, abych si nenechala poradit odborníkem, ale dost na to, abych si splnila sen podle svého.

Takže jsem si navrhla obálku, protože jsem ji měla v hlavě už dlouho a nechtěla jsem, aby mi nakladatelství řeklo, že bude naprosto jiná. Věděla jsem, že moje představa je dobrá a hlavně vhodná. Mnohokrát se stane, že nakladatelství dá za úkol vytvořit obálku, aniž by grafik věděl víc než žánr. Obálka je podle mě to nejdůležitější, co se týče propagace a koupě u čtenáře, který vůbec neví, o co go. Díky obálce knihu zvedne. Možná si říkáte, že knihy se nesoudí podle obalu a máte pravdu. Nesoudí. Ale díky obalu se začnou zajímat.

A tak jsem si jako Monika z Přátel šla za svým, protože jsem věřila sobě a svému úsudku. Věděla jsem, že v tu dobu jsem byla nejlepší verzí sebe sama a teď jsem zase o něco lepší, stejně jako bude lepší i druhý díl, ale důležité je dát do toho všechno co můžete v ten okamžik. Za deset let budu zase někde jinde, ale není nic důležitějšího než snažit se být tou nejlepší verzí sebe sama, protože potom nemůžete ničeho litovat a víte, že jste do toho dali srdce!